OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jak se již na našich stránkách stalo poměrně dobrým zvykem, při toulkách za černým kovem se zase jednou vydáme za velkou louži. Avšak tentokrát zamíříme o něco severněji než obvykle – do Québecu. Právě tam našli útočiště frankofonní Kanaďané GRIS, dříve známi jako NIFLHEIM, pod kterýmžto jménem také vydali první edici mně osobně se ne až tolik zamlouvajícího debutu „Neurasthénie“. Na něm prostřednictvím depresivního black metalu prezentovali svou chorobnou vizi tohoto světa. Naneštěstí byla nahrávka opatřena ne zrovna přívětivým zvukem (i když předpokládám, že to byl záměr), což ji v mých očích poněkud degradovalo...
Skladby představené na „Il Était Une Foręt...“ jsou však už podstatně zajímavější – a to nejen po stránce zvukové. Jejich základ tvoří – světe, div se – pořádně rozmlžené kytary vesměs nesoucí odkaz těch nejlepších momentů BURZUM (ovlivnění Vargovou tvorbou koneckonců přiznává i kapela samotná) a vypjatý, značně hysterický, místy až téměř plačtivý vokál, který by mohli ocenit zejména příznivci spolků typu BEATRIK či BETHLEHEM. Na tom všem by ještě nebylo nic až tak světoborného, což si naštěstí uvědomují i GRIS samotní. Proto se rozhodli celou konstrukci, tvořenou vesměs repetitivními riffy, efektivně podbarvit pianem a akustickými kytarami, a doplnit adekvátní dávkou melodií, díky čemuž album nabírá na barvitosti i charismatu a působí tak poměrně neotřele. Tento přístup však rozhodně neústí ve ztrátu depresivně blackmetalové tváře, jíž kapela pojala za vlastní. Jako vždy v podobných případech je totiž i tentokrát zcela nezbytně nutné vyjádřit se ke klíčovému slůvku „atmosféra“, a ta je zde opravdu skličující, vesměs pohlcující a místy hypnotizující. Že to však s tím světem není zas až tak zlé, dokazují GRIS občasným zařazováním odlehčených, akustických vsuvek, jimiž celou nahrávku jen a jen prosvětlují, a jimiž podtrhují už tak pozitivní dojem z celého alba.
GRIS v překladu znamená mj. šeď, ale s „Il Était Une Foręt...“ to tak špatné rozhodně není, naopak. Díky užitým metodám sice dílo v posluchači může podobné nálady vzbuzovat, avšak celkově se jedná o dosti propracovanou, a jakkoliv to může znít paradoxně, i dosti barvitou nahrávku, kde tu a tam prosvítá dokonce i drobet pozitivity. Pravdou však je, že se nejedná o album pro každou příležitost. Depresivní nálady a hysterický vokál se k poklidnému slunečnému dopoledni zkrátka a dobře příliš nehodí. V těch pravých okamžicích však dokáží vtáhnout posluchače do svého vnitřního světa, kde se pak jeho mysli dostane po hodince poslechu náležité očisty.
Solidní porce depresivního black metalu z Kanady.
7 / 10
1. Il Était Une Foręt...
2. Le Gala Des Gens Heureux
3. Cicatrices
4. Veux-Tu Danser?
5. Profonde Misanthropie
6. La Dryade
Il Était Une Foręt... (2007)
Neurasthénie (2006)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Sepulchral Productions
Stopáž: 59:32
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.